I génius má své meze, ale lidská pitomost je zcela bezmezí

Letouni se pravděpodobně vyvinuli ze stromových hmyzožravců, po nichž také zdědily určité adaptace a nejspíš i echolokaci. Fosilní nálezy prvních netopýrů nemáme, avšak z několika nálezů víme, že již před 55 miliony lety, tedy v eocénu, měli netopýři všechny charakteristické znaky současných letounů. Určitou nejistotu v systematickém zařazení letounů vzbuzují kaloni, kteří vykazují některé anatomické podobnosti s primáty. Jejich přímá příbuznost ale nebyla spolehlivě prokázána. V dnešní době jsou letouni rozšířeni téměř po celém světě v počtu 17 čeledí s asi 900 druhů.
V ČR najdeme jen 2 čeledi a 24 druhů. LETOUNI jsou jediný savci, kteří mají pravá křídla, jimiž mávají a mají schopnost aktivně létat (oproti například letuchám, které používají padákový, klouzavý let). Létací blána letounů je vlastně roztažená hřbetní a břišní kůže a umožňuje jim výborně manévrovat při letu. Rozpětí křídel bývá velmi různé – od 1.5 m u velkých kaloňů až k několika málo centimetrům (u netopýra thajského, který je velký asi jako větší čmelák).


Křídlo tvoří dlouhé předloktí, pažní kost a značně prodloužené záprstní kůstky a prstní články druhého až pátého prstu. Mezi nimi a dalšími částmi těla (od krku k přední končetině, mezi předloktím, tělem a zadníma nohama a u některých i k ocasu) je napnuta tenká kožovitá blána, protkaná nervovými a tenkými svalovými vlákny. Pouze první prst (palec) je volný, krátký a zakončený ostrým drápkem. Letouni mají částečně odlehčené kosti, dvojité zakloubení kosti pažní s lopatkou a silné létací svaly, které se upínají na hřeben hrudní kosti. Zadní končetiny, které slouží především k zavěšování, jsou zakloubeny opačně než u ostatních savců. Známá je i schopnost netopýrů upadat v nepříznivých zimních podmínkách do stavu strnulosti, a to i na delší dobu. Většina druhů létavců používají echolokaci.(U netopýrů všechny druhy). Ti,kteří ji nepoužívají používají např.zrak Tento navigační systém pro orientaci v letu z nich činí strašlivě výkonné lovce hmyzu. Zvukové signály vznikají v hrtanu, vycházejí ven nosem nebo tlamou a nasměrovány nebo zaostřovány jsou speciálním nosním výrůstkem (pokud ho dotyčný druh má). Jakmile se signály odrazí od nějakého objektu, zachytí ozvěnu citlivé uši netopýra.



Podle délky času, kdy odražený signál dospěje od objektu k uchu, určí netopýr velikost a místo čehokoliv, co se nachází v jeho letové dráze.
Letouni jsou druhý nejpočetnější řád, zahrnující skoro čtvrtinu všech druhů savců a co do druhů je překonám jen hlodavci. Letouni se běžně vyskytují v tropech a v oblastech s mírným klimatem na celém světě, ale nevyskytují se v polárních krajích, které jsou příliš chladné, aby umožňovaly existenci zdroje potravy pro letouny.
Letouni se často shromažďují ve velkém počtu na jednom místě, např. v jeskyni, na půdě staré budovy nebo v dutém stromě. Všechna taková místa musí skýtat odpočinek, být bezpečná před predátory, chránit před slunečním horkem, nízkými teplotami v zimně (hibernační kolonie) i před deštěm. Netopýři glosolfágy jsou tak malý, že mohou přebývat v dutinách bambusu, zatímco listonosové příbytkový nakusují střední žilky listů, listy se ohnou dolů a vytvoří kolem nich jakýsi stan. Proč se letouni shromažďují v tak velkých množstvích, není plně zjištěno; nicméně ti letouni, kteří žijí koloniálně, na konci hibernace často váží více než druhy, kteří takto nežijí

upíři
Existují 3 druhy upírů:Upír obecný,Upír bělokřídlí a upír ptačí.
Upíři se živí tak,že najdou spící zvíře,kterému svými ostrými zubi rozříznou kousek kůže. Zuby jsou tak ostré,že zvíře naprosto nic neucítí. Sliny upírů obsahují anestetika a látky, které zabraňují srážení krve. Jedna z nich, pojmenovaná drakulin, je nejlepší antikoagulancium, které lidstvo dosud objevilo. Jeho průmyslově vyráběné deriváty se testují jako lék pro pacienty s mrtvicí. Netopýři krev nesají, pouze ji olizují, jak vytéká z rány. Kvůli velké účinnosti jejich protisrážlivých slin rána často krvácí i dlouho poté, co už se upír nasytil. U menších druhů je možná i smrt z příliš velkého množství ztracené krve. Upíři mají i další zvláštní uspůsobení ke krvežravosti. Jejich česlo, tedy počáteční úsek žaludku, je extrémně prodloužené (až 150% délky těla). To jim umožňuje vyvrhovat krev, samice upírů tak přinášejí potravu svým mláďatům, upíři se krmí navzájem, když se některému jedinci nepodaří najít potravu, ostatní ho nakrmí. Člověka vzácně napadne (a to když je spící) jen upír obecný. Upíři roznáší mezi zvířata vzteklinu.